Početní růst stavů v těchto jednotkách se projevil obzvláště během roku 2004, kdy s datem 1.1.2004 je spojován i vznik plzeňské roty. Jelikož každá správná jednotka má mít svůj název, a my jsme chtěli zdůraznit hrdý vojenský odkaz našeho města, zvolili jsme si název PĚTATŘICÁTNÍCI, jakožto hold nejslavnější plzeňské vojenské jednotce všech dob.

3- první neoficiální znak jednotky (používaný na rukávu)

Náš kolektiv je tvořen velmi dobrou partou lidí, kteří jsou ochotni udělat vše pro dobrou věc a jsme podpořeni skvělým vedením aktivních záloh v Plzni. Mezi jednotlivými četami naší roty funguje zdravá soutěživost, která jde ale v případě potřeby okamžitě stranou, v zájmu jednotky . Tato soutěživost je také podpořena velením skvělého velitele roty, který má díky svým zkušenostem v teamu obrovskou prestiž.

K dobru pětatřicátníkům lze také přičíst perfektní zdravotní zajištění, za které vděčíme našemu Hawkeyemu - lékaři býv. vojenské nemocnice v Plzni, kterého si spousta z nás zvolila i jako svého lékaře v civilním životě.

To samo o sobě svědčí o jeho profesionalitě více, než jakákoliv slova chvály, protože v dnešní době, kdy si můžete z lékařů vybrat, kdo by zůstával u nějakého hňupa, že?

Úkolem roty je v případě ohrožení státu střežit strategicky významné objekty na území Plzeňského kraje, vojáci mohou být rovněž nasazeni při živelních pohromách a dalších mimořádných událostech a to jako bezpečnostní složka samostatně, nebo i jako součást Integrovaného záchranného systému.

Jak již bylo popsáno na začátku , naše jméno je převzato z názvu nejslavnější plzeňské vojenské jednotky všech dob . Je tedy čas na několik slov z její historie :

Když 8.1. 2023 během oslavy 340. výročí založení původního pluku převzala jednotka AZ AČR při KVV Plzeň oficiálně čestný název „Pětatřicátníci“,
znamenalo to pro současné plzeňské vojáky završení dlouholetého úsilí.
Po téměř dvaceti letech snahy jim bylo jméno, pod kterým se neoficiálně prezentovali již od svého založení, konečně přiděleno oficiálně.
Přidělení čestného názvu tak navázalo na rok 2010, kdy plzeňští vojáci získali nejprve nový znak, odkazující na historický ČS 35. legionářský pluk Foligno
a na datum 28.10. 2010, kdy obdrželi bojový prapor a zároveň byli na náměstí T. G. M. oficiálně uznáni jako jediní současní pokračovatelé tradice Pětatřicátníků v AČR.

    Být Pětatřicátníkem v Plzni rozhodně není a nikdy nebylo jen tak nějakou formalitou.
Za jménem, pověstí a tradicí Pětatřicátníků stojí dlouhé řady vojáků a důstojníků, kteří během historie pod praporem pluku a jeho následnických jednotek sloužili, bojovali a nezřídka kdy i umírali.
V minulosti prošli 72 válečnými taženími, 48 velkými bitvami, 23 srážkami a 88 malými bitkami, 79 boji o pevnosti, dohromady 252 bojovými akcemi,
mezi něž ovšem nepočítáme I. Světovou válku, ani bitvy kterých se vojáci zúčastnili během odboje ve válce II. Světové.
AČR pochopitelně navazuje na silné tradice ČS armády, ale nelze úplně odstřihnout ani předchozí historii.
Proto historie jednotky neodkazuje pouze na léta od roku 1918, ale poukazuje i na tradici císařského regimentu, císařských infanteristů,
italských legionářů, sloučeného pluku během RČS, přes historii odbojářů i poválečné historie. (par. 01)

    Pojďme se tedy do bohaté historie této jednotky podívat:

    Císař Leopold I., jenž panoval v letech 1657-1705, se během své vlády obklopil schopnými muži, kterým ponechal volnou ruku.
To způsobilo, že se nakonec stal jedním z nejúspěšnějších panovníků, který nejen že udržel své dědictví, ale získal i obrovská území v Uhrách, odkud jeho vojáci vyhnali po téměř 200 letech nadvlády turecká vojska.
    
    V Habsburské monarchii se po třicetileté válce vytvořilo několik druhů vojsk. Základem se staly tzv. „Stálé pluky“, odlišující se od běžné společnosti zvláštními pravidly, rituály a disciplínou.
V mírové době byly pluky ubytovány ve vymezených prostorech, ve vsích a městech v pozdějších dobách poté v posádkových městech.
Poloha těchto posádkových měst byla volena s ohledem na oblast, ze kterých se doplňovalo mužstvo. Tím v podstatě vznikalo teritoriální rozložení vojsk.
Doplňování vojáků do těchto pluků se provádělo pomocí verbování, později pak rekrutováním.
Dvanáctým plukem v pořadí, který vznikl se stal Württemberský pluk, později označený číslem 35.

    Leopold I. přijal nabídku spojenectví polského katolického krále Jana Sobieského a 31. března 1683 s ním podepsal spojeneckou dohodu.
Z původního území Uher v té době spadalo pod habsburskou správu pouze úzké území středního Slovenska.
Větší část Uher byla od porážky Ladislava Jagellonského od roku 1526 ovládána Turky a islamizována.
Jelikož bylo jasné, že dojde ke střetu mezi Osmany (Turky) s francouzskými spojenci na straně jedné a Habsburky s Poláky na straně druhé, Leopold I. posiloval stálá vojska.
A tak byl v roce 1683 osmého ledna založen dekretem římského císaře a českého krále Leopolda I. nový pěší pluk.
Vojáci tohoto pluku nosili, stejně jako ostatní pěchota, bílé kabátce s rudými výložkami. Nový pluk ovšem dostal výsadu nosit i bílý copánek.

    Pokud se podíváme ještě do hlubší historie zjistíme, že 27.9. 1624 byla v Nových Zámcích podepsána mírová smlouva mezi Osmanskou říší a habsburskou Vídní.
K podepsání smlouvy byli Turci donuceni drtivou porážkou U Mogersdorfu (1.8. 1664).
Na habsburské straně byl vítězem císařský vojevůdce, polní maršál Montecuccoli. Když ale hrabě Montecuccoli v roce 1681 zemřel, udeřili Turci znovu.

V době, kdy Turecké vojsko 3. května 1683 dosáhlo Bělehradu, svěřil císař Leopold velení generalissimovi Karlu V., vévodovi Lotrinsko-Barskému.
6. května provedl císař přehlídku armády, v ní se již nacházel jeden ze dvou praporů Württemberského pluku (budoucích Pětatřicátníků).
Po několika bitvách odvedl vévoda Karel vojsko k obraně Vídně, kam dorazil 13. července.

Již 14. července obklíčilo Vídeň na 200 tisíc Turků, Tatarů, Sedmihradských Kuruců a jiných jednotek.
Jejich tábory, obsahujících až 25 tisíc stanů, se prostíraly až po obzor, dohlédnutelný z Vídeňských hradeb.
Z celkem 16 tisíc ozbrojených ochránců Vídně bylo na straně křesťanského vojska i 499 Pětatřicátníků.
17. července se Turci přiblížili až na 40 kroků k hlavní hradbě. 25.7. pak vyhodili do povětří podkop na konci hlavní hradby a zaútočili.
Část budoucího 35. pluku jejich útok zastavila a zahnala zpět až do obléhacího příkopu.
Z tohoto boje známe první jména padlých tohoto pluku, pplk. Waltera, kpt. Sobieski a praporečník.
11.8. pak vedl plukovník vévoda Württemberský výpad a pobil minéry v hradním příkopu.

    Velitel obrany Vídně, hrabě Starhemberk, vedl výpad podpořený jednou setinou Württemberského pluku.
Mezitím vévoda Karel Lotrinský shromažďoval křesťanská vojska mimo Vídeň.
V noci ze šestého na sedmého září, po téměř dvouměsíčním obléhaní Vídně, se křesťanská vojska ocitla na dohled města.
9.9. se pak celá armáda začala přesouvat z výchozího postavení k městu.
12. září bylo přeformované křesťanské vojsko připraveno a po mši vyrazilo pod vrchním velením Jana III. Sobieského k obležené Vídni.
Na levém křídle císařského vojska byla shromážděna i druhá polovina Württemberského pluku.
V 17 hodin podvečer, pak učinili obránci Vídně výpad a dokázali se spojit s osvoboditeli. Ve stejné době již dosáhla polská jízda tureckého tábora.

    Princ Ludvík Bádenský dostal rozkaz prorazit do Vídně se třemi jezdeckými pluky a s polovinou Württemberského pěšího pluku.
U skotské západní brány pak za zvuků bubnů a polnic došlo k legendárnímu spojení obou polovin pluku, jímž bylo obležení Vídně fakticky prolomeno.
Sláva obránců, kteří odolávali celý měsíc, více než desetinásobné přesile, byla nesmírná.
Württemberský pluk na ní měl nemalý podíl a tento křest ohněm stál na startu vojenské tradice, jakou se může pochlubit málokterá jednotka v Evropě.

    Porážka Osmanů byla drtivá a kořist nevídaná. V rozmezích let 1685-1686 v pokračujícím tažení získali císařští celé horní a severní Uhry.
Během přezimování 1690-1691 dorazili i nováčci z Čech, jednalo se o první české vojáci budoucí pluku. 26. ledna 1699 byl pak konečně podepsán mír.

    V letech 1701-1714 byl pluk nasazen i v tzv. Válce o následnictví španělské. 1716-1718 probíhala druhá válka s Turky a 21. července 1718 byl uzavřen mír.
Následovalo téměř 15 let mírové služby. V letech 1733-1738 probíhala válka o nástupnictví polské.
1737-1740: třetí turecká válka.
1740-1778 války s Pruskem.

Klíčový rok – 1769

    V roce 1769 obdržel pluk číslo 35 a jeho štáb se přesunul do Plzně. Tak se 86 let po založení pluku zrodili Plzeňští Pětatřicátníci.

1778 - 1779 – Válka o bavorské následnictví

1778 - 1815 – Války s Francií

1816 – Solferino a Sadová

6.5. 1820 – rozhodnutí o výstavbě moderních kasáren – osobně si prohlédl císař František I.,
Nově vybudovaná kasárna předána 5. října 1926

1.8. 1833 – Návštěva císaře Františka I. a manželky Karly, 35. pluk zapůjčuje své hudební těleso ke slavnostem

6.2. 1834 – blesk zapálil věž chrámu sv. Bartoloměje, při hašení se vyznamenalo mnoho vojáků

Od roku 1806 se 35. pluk stává jednotkou nikoliv říšské, ale rakouské císařské armády

1914 – 1918  – I. Světová válka

19. 8. 1914 – přehlídka na náměstí a odchod na frontu

Brzy zase budeme v historii pokračovat, zatím se můžete podívat na původní text, který však obsahoval mnoho chyb:

Původní text bez korektury:

Když byla Evropa v poslední čtvrtině 17.století ohrožena náporem tureckých nájezdníků, vznikalo na jejím území mnoho nových vojenských útvarů. Nejinak tomu bylo i v Rakousku a v jemu podřízeném Českém království.

Tak se stalo, že 8.1.1683 byl českým a uherským králem a římským císařem Leopoldem I. založen legendární plzeňský 35. pěší pluk. Ten pomáhal Rakousku - Uhersku psát dějiny válek bezmála 270 let. Místo pro jeho kasárna vybral při návštěvě Plzně osobně císař Josef II. Historie 35.pěšího pluku je opravdu bohatá. Již v roce svého založení zasáhl do obrany Vídně, kdy byla v podstatě rozdrcena turecká vojska a byl tak zamezen postup Turků dále do Evropy.V roce 1707 dobyli vojáci Neapol.

Roku 1737 vydal císař Karel VI. první cvičební řád. Poté se pěchota začíná dělit na těžkou (řadovou z rakouských erbovních zemí) a lehkou (doplňovanou z Uher). Plzeňský pluk byl řadovým plukem a roku 1769 obdržel své řadové číslo 35. Nechyběli v bojích u Prahy v roce 1757, Saragossy, Lovosic. Roku 1771 byl 35.pěšímu pluku oficiálně přidělen odvodní okrsek Plzeňský kraj a štábní stanice v Plzni. Roku 1789 se 35.pěší pluk znovu účastnil tažení proti Turecku (spolu s Ruskem pod velením maršála Gideona Laudona) a od 14.září také obléhání Bělehradu (monarchie zároveň válčila proti Prusku v Čechách). 30.9. se pětatřicátníci účastnili přímého dobytí srbské části města v sestavě polního zbrojmistra hraběte Clerfayta. Od roku 1792 nesl 35.ppl. název Brentano a ač posádkou v Plzni, jeho doplňovacím okresem se kromě Plzeňska stal i haličský Tarnopol. Pochopitelně, ani v Napoleonských válkách (1792 – 1815), nemohl 35.ppl.zůstat stranou. Roku 1793 se podílel na první porážce francouzských revolučních vojsk v rakouském Nizozemí u Neerwinden.

Mimo jiné, absolvoval roku 1809 bitvu u Aspren-Essling (dnes část Vídně), kde se po celé řadě neúspěchů podařilo armádě arcivévody Karla Habsburka ve dvoudenním střetnutí porazit a téměř zničit samotného Napoleona. Pronásledování zbytků ustupujícího nepřítele zabránila jen únava.

Plzeňský regiment byl přítomen v Bitvě národů u Lipska, jejíž operační plán vypracoval pozdější polní maršál hrabě Radecký, a jejíž průběh řídil kníže Felix Schwarzenberg jako vrchní velitel spojeneckých vojsk.  35.Regiment se aktivně účastnil krvavé bitvy u Soferina roku 1859 a v Prusko-rakouské válce v létě roku 1866 byl zařazen v sestavě Sev. armády v I.sboru v brigádě gen.maj. von Abeleho, spolu se 72.ppl.

Bojoval spolu s Jizerskou skupinou u Mnichova Hradiště a Jičína. V samotné bitvě u Sadové tvořili „hoši jako květ" zálohu a v samém závěru jako součást zadního voje statečně a efektivně kryli ustupující rakouskou armádu.

14.12.1912 odjela část 35.ppl. na bosenskou hranici, kde panoval neklid z balkánské války, zatímco sociální demokraté uspořádali při této příležitosti v plzeňských ulicích bouřlivé demonstrace proti válce.

Uniformy Pětatřicátníků bylo možné zahlédnout ve všech významných bitvách, kterých se Rakousko-Uhersko zúčastnilo.Heslo na plukovním praporu - VYTRVÁME , DOKUD NEZVÍTĚZÍME - vedlo vojáky nejen vpřed, ale také z bitev zpátky domů. V létě 1914 se Pětatřicátníci účastní 1.světové války a to na ruské frontě,

v roce 1915 se vyznamenávají násilným přechodem řeky Dněstr. V roce 1916 je část pluku nasazena na italské frontě.

2. - 3.7.1917 byly 35.ppl se 75.ppl v sestavě 37. brigády 19. pěší divize (polní podmaršálek Eduard Böltz) IX. sboru, poráženy u Zborova od čs. legionářské brigády. 35.ppl.ztratil 1.800 mužů neboť německé zálohy nenastoupily včas. Po bitvě zbývalo z 35.ppl. pouhých 50 Němců a 476 Čechů. Následně bylo porážky obou pluků zneužito k očerňování Čechů a k jejich nařčení ze zrady. Vyšetřování chování českých pluků u Zborova skončilo 11.10.1917 očištěním jejich cti. To již byl pluk doplněn a nasazen na italské frontě. Jeho III. prapor samostatně a hrdinsky bránil strategicky důležitou železniční trať do Terstu v prostoru Tolmeinu a byl později využit spolu s prapory berounského III/88 a píseckého IV/11 regimentu k výstavbě nového pěšího pluku č.111. Za Císaře z čistě českých okresů padlo v I.světové válce 138.128 vojáků, v legiích na straně Dohody celkem 5.405. Toto srovnání hovoří o loajalitě českého vojáka k trůnu a koruně samo za sebe. Koncem války byly zbytku 35.ppl. staženy nazpět k Plzni, kde se, poté, kdy je poslední král a císař Karel Habsburský zprostil povinnosti přísahy, účastnily zajišťování nové české státnosti v tradičních zemských hranicích.

Po celou dobu svého slavného působení plnil pluk slova přísahy:

„Pětatřicátníci shromáždí se též vždy kolem svého práporu, kdykoliv je Jeho Veličenstvo náš milovaný císař a král povolá, aby korouhev svou novými vítěznými vavříny ověnčili, rádi odhodláni, své statky a svou krev pro císaře a svou vlast obětovati.“

6.11.1918 se náhradní prapor císařského 35.ppl. (550 mužů) vrátil do Plzně z Hermagoru a již 19.11.1918 postoupil oddíl náhradní praporu 35.ppl pod velením plk.Viléma Slezáčka po chebské železnici do Plané a Mariánských lázní. Odtud se před sudetoněmeckou přesilou stáhl do Stříbra. 27. - 29.11. posílen jednotkami z Klatov a Berouna postoupil proti Žihli, 6.12. obsadil Blatno, 7.12. Podbořany, 8.12. Bečov n. Teplou a znovu M. Lázně. 12.12. vstoupil odd. 35.ppl. do Karlových Varů. 22 – 23.12. dokončil obsazení oblasti až po Ašský výběžek a přispěl k likvidaci provincie Deuttschböhmen.

Na základě výnosu italského min.války z 13.8.1918, byl 13.9.1918 v Itálii založen 35.ppl. čs.legií Foligno.

Tento duální pluk se pak dne 8.12.1918 v Padově účastnil i oficiálního zakončení legionářské anabáze. 23.1.1919 vedl II. a III.prapor 35.ppl.Foligno pod velením kpt.Julia Aujeského pomocný úder na Těšínsku proti Polákům od Čadce přes Jablunkov k Bystřici. Po přeskupení 26.- 27.1. nastupoval na Těšín. Ve dnech 27.4. – 10.7.1919 bojoval v sestavě 6.čs.střelecké divize na Slovensku. Rozpadem Rakouska-Uherska zanikl i císařsko-královský 35.pěší pluk. Již příštího roku, Výnosem MNO ze dne 21.12.1919, byly s platností od 1.1.1920 unifikovány a reorganizovány čs. jednotky. 35.ppl. se dočkal obnovení spojením s 35.ppl. Foligno italských legií a doplněním čerstvými odvedenci. V říjnu 1920 setrvávaly jeho části (tech.rota, I. a III.prapor, II,prapor) do ledna 1921 v Levoči, do března 1921 v Lovinobani, pak v Kladně a od 25.6.1929 v Kralovicích). 23.9.1935 byl III.prapor 35.ppl. přemístěn do Klatov.  2.2.1937 následovaly do Klatov tech.rota a rota doprovodných zbraní a 25.3.1938 odešlo do Klatov i velitelství pluku, pomocná rota a I.prapor. K 1.12.1938 do Klatov z Kralovic přemístěn i II.prapor a v Plzni zůstal jen náhradní prapor.

Poslední bojové nasazení pak proběhlo v září 1938 v rámci 2.plzeňské pěší divize.

Se zbytky československé armády byl 31.7.1939 oficiálně rozpuštěn i 35.ppl. Mnozí jeho příslušníci však odešli do zahraničí bojovat proti okupantům na straně spojenců.

Po osvobození v roce 1945 byl 35.ppl. v Klatovech obnoven a roku 1948 mu byl vrácen čestný přídomek Foligno.

Pluk vzápětí přemístěn posádkou do Domažlic až do 1992. Do té doby však prodělal řadu přezbrojení, reorganizací a přejmenování. V padesátých letech 20.století je klasické označení vojenských útvarů nahrazeno krycím číslováním. Přesto víme, že život jednotky pokračuje po druhé sv. válce v tomto pořadí :

léto 1945 obnoven pěší pluk 35 Klatovy
- 3.3.1948 pojmenován pěší pluk 35 „Foligno"
- podzim 1948 přemístěn do Domažlic
- 9.5.1950 zrušen název „Foligno" a propůjčen název „Čs. bojovníků ve Španělsku"
- 1.10.1954 reorganizován na 35. střelecký pluk „Čs. bojovníků ve Španělsku"
- 9.5.1955 přečíslován na 68. střelecký pluk „Čs. bojovníků ve Španělsku"
- 1.10.1958 reorganizován, přečíslován a přejmenován na 12.motostřelecký pluk „Juraje Jánošíka"
- 25.3.1970 zrušen název „Juraje Jánošíka" a propůjčen název „Hronský"
- 31.7.1992 zrušen

Po roce 1993 na tradice 35.ppl oficiálně navázal 21. mechanizovaný prapor České armády .

K 1.1.1994 na základě 10. mechanizovaného pluky vznikl 21. mechanizovaný prapor a 22. výcvikové středisko.

Rozkazem prezidenta republiky byl 21. mechanizovanému praporu dnem 8.5.2001 propůjčen historický název "Pětatřicátníků", čímž byla připomenuta existence Pěšího pluku 35 „Foligno“.

Pětatřicátníci zůstali sídlem ve VÚ Janovice nad Úhlavou. Opět se účastnili bojových misí, například v rámci mezinárodních sil v Bosně a v Kosovu, v místech, kde pětatřicátníci nejednou ve své historii bojovali a umírali.

K ukončení činnosti 21. mechanizovaného praporu došlo 31.3.2004, zatímco 22. výcvikové středisko bylo 1.1.1998 reorganizováno na 22. mechanizovaný prapor, který zanikl již 30.11.1999.

A právě zde od 1.1.2004 navazuje na bohatou historii pětatřicátníků naše jednotka Aktivní zálohy .

Mezi nejznámější pětatřicátníky patří :

herec Martin Růžek, generál Karel Paleček, otec Karla Gotta, otec akademického malíře Vladimíra Havlice, mjr. ing. Michal Pecha, pplk. MUDr. Vladimír Pecháček a nemožno rozhodně opomenout nejslavnějšího Pětatřicátníka s jehož písničkou je tento pluk nesmazatelně spojen, a který dokázal pluk definitivně zapsat do paměti národa:

Karel Hašler.

HYMNA PLZEŇSKÉ JEDNOTKY AZ: KAREL HAŠLER - POCHOD PĚTATŘICÁTNÍKŮ

DOVOLIL BYCH SI TVRDIT, ŽE TATO HYMNA JE NEJEN NEJSLAVNĚJŠÍ HYMNOU MEZI JEDNOTKAMI AZ, ALE ŽE JE I NEJZNÁMĚJŠÍM VOJENSKÝM SONGEM V DĚJINÁCH ČESKÉHO VOJENSTVÍ.

JEDINOU SROVNATELNOU VYJÍMKOU MŮŽE BÝT SNAD BĚHEM 2. SVĚTOVÉ VÁLKY PROSLAVENÁ PÍSEŇ "ŠKODA LÁSKY", ČI PROSLULÝ CHORÁL HUSITSKÝCH VOJSK "KTOŽ SÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI".

Pozn.:

Veškeré návrhy znaků navržené členy jednotky AZ jsou jejich duševním vlastnictvím, jsou dány k dispozici jednotce, a vlastníci je samozřejmě mohou používat.

Nikdo jim tedy nemůže jejich používání zakazovat (obr. 2, 3, 5, 6 - rtm.Labecký, obr.3 čet. Šebesta).

Znaky vytvořené s pomocí VHÚ jsou společným duševním vlastnictvím (obr. 1 - rtm.Labecký, pplk. Plescher  a VHÚ a obr.4 - plk.Beneš a VHÚ)